Příběh o Filemónovi a Baucis

KDYŽ JEŠTĚ CHODILI bohové v podobě lidí po zemi, aby se přesvědčili, jací jsou lidé, zavítal jednou Zeus a jeho průvodce Hermés do Frygie. Bylo už k večeru, a proto hledali nějaký nocleh. Obešli bezpočet domů, u všech zaklepali, ale všude před nimi zavřeli dveře.

Baucis vznikla 2012 A Filemón 2015 , oba ve Volarech

Ach, zlí lidé bydlili tehdy v té krajině, lakomí a neúslužní. Nebešťané už mysleli, že budou muset přenocovat pod širým nebem, když najednou spatřili na svahu pahorku malou chaloupku. Byla nízká a vetchá, pokrytá slámou a rákosím.

„Půjdeme se podívat ještě tam?“ zeptal se Zeus Herma. „Zajít tam můžeme,“ odpovídá Hermés, „ale už z dálky je vidět, že tam bydlí nouze s bídou. Ti chudáci asi nemají sami co do úst a kam hlavu složit.“

Ale přece jen vstoupili. Dveře byly nízké, pocestní se museli sehnout, aby se neuhodili do hlavy. V chaloupce bylo šero a z něho se ozval přívětivý hlas: „Buďte nám vítáni, milí hosté!“

Bohové byli překvapeni a šli dál. V chaloupce byli dva staří manželé, oba již šediví a shrbení, ale z očí jim hleděla samá dobrota a laskavost.

Stařeček se jmenoval Filémón a stařenka Baucis.

....

„Vy jste už poznali, dobří lidé, kdo jsme. Ano, jsme bohové a sestoupili jsme na zem, abychom se přesvědčili, jací jsou lidé. Ale nikde jsme nenašli dobrotu a pohostinství, jen u vás. Vaše bezbožné sousedy postihne trest. Jen vy uniknete chystané zkáze a nic se vám nestane. Rozlučte se nyní se svou chaloupkou a pojďte s námi!“

Oba starci poslechli. Opírali se o hůl a s námahou stoupali po táhlém svahu k horské výšině. Když došli nahoru, zastavili se a ohlédli se zpět. Jak se ulekli! Celé údolí bylo zatopeno vodou a jen jejich chatrč stála pod nimi na svahu neporušená.

Dali se do pláče a vzpomínali na své známé a sousedy, kteří utonuli v tom náhlém jezeře. Ukazovali si, kde který dům stál, kde byly zahrady, pole a louky.

A co se tak dívali, najednou vykřikli úžasem: jejich stará chaloupka, malá i pro ně dva, se před jejich očima mění v nádherný chrám, už mizí i došková střecha a pyšně září zlatem. Nízké dveře se proměnily v krásnou, tepanou bránu a podlahu pokryl mramor.

Když se dost vynadívali na tu náhlou změnu, přistoupil k nim Zeus a tázal se jich: „Vy dva spravedliví a zbožní lidé, řekněte nám, jaké máte přání. Ať požádáte o cokoliv, všeho se vám dostane.“

Starouškové se na sebe podívali a radili se, co by si měli přát. Neradili se dlouho. Filémón klesl na zem před mocnými nebešťany a sděloval jim, o čem se s manželkou uradili:

„Vroucně prosíme, abychom byli božími sluhy a strážci vašeho nového chrámu. A jako jsme spolu prožívali ve svornosti a lásce dlouhé roky, tak bychom chtěli spolu najednou zemřít. Dopřejte nám, prosíme, abych já nemusel spatřit hrob své ženy a ona aby nemusela pohřbívat mne. Ať se nám dostane stejné hodinky smrti. To je naše jediné přání.“

„Vaše přání se vyplní!“ řekli bohové a vznesli se do oblak.

Ještě dlouho žili staří manželé Filémón a Baucis a pečovali o chrám. A když už sešli stářím a naplnily se dni jejich osudu, rozpomněli se bohové, co těm dvěma dobrým lidem slíbili.

Jednou stáli oba na stupních chrámových a dívali se do krajiny. Slunce zapadalo a poslední paprsky se odrážely od zlaté střechy jejich chrámu. A oni jako obvykle si vyprávěli o tom, co viděli a prožili za ta dlouhá léta. Vtom Filémón spatří, jak se Baucis odívá listím, a Baucis vidí, jak listím obrůstá Filémón. Oba se měnili v stromy. Již měli i koruny, ale tvář a ústa byla ještě nezměněna. A tak, dokud bylo možno, ještě spolu mluvili a nakonec pronesli současně jeden k druhému: „Buď sbohem, choti!“ Jakmile vyslovili tento poslední pozdrav, ústa obou současně zmlkla a přešla v kůru stromu.

Stařec se proměnil v dub a stařenka v lípu. Oba stromy stojí vedle sebe v malé zahrádce chráněné plotem. Chrám již dávno zmizel, ale ty stromy přečkaly dlouhá staletí a stojí tam dosud.

Vložit komentář